Historie piva

První zmínky o pivu se vynořují současně s tím, jak se lidstvo naučilo psát. Nejstarší zmínky o přípravě piva pocházejí z doby před téměř pěti tisíci lety.

Objeviteli pěnivého moku byli s největší pravděpodobností Sumerové žijící ve 4.-3. tisíciletí př. n. l. na území jižní Mezopotámie. Pivo, sumersky zvané kaš, připravovali z ječných chlebů a ze sladu ve veliké džbánovité nádobě s vodou. Chmel nebyl tehdy ještě znám. Nahořklá příchuť se tedy musela pivu dodat jinak, obvykle předběžným pražením chlebů v horkém popelu.

Pití piva se v kontinentální Evropě více rozmohlo až ve středověku, zejména v prostředí klášterů. V klášterních zahradách se také začal poprvé pěstovat chmel. (něco málo o chmelu viz např. http://www.bohemiahop.cz/character.html Z českých zemí pocházejí první zmínky o chmelu už z 11. století, třebaže mimo kláštery ještě dlouho převládala piva nechmelená, vařená s kvasem. Opíjení mnichů vyvolávalo četné hněvivé reakce tehdejších kritiků církevních poměrů. I hrdina Ecovy knihy Jméno růže vzdychá, že v jeho domovském klášteře v německém Melku zasvětili mniši svůj život spíše opíjení než zbožným modlitbám. Eco zde rovněž zmiňuje, že zatímco někde se mniši opíjeli především pivem, jinde tuto roli hrálo víno. Určité rozdělení Evropy na kraje vinařské a pivařské pak setrvalo až do dnešní doby a někdy bývá námětem nejen pro hospodské debaty, ale i pro relativně seriozní sociologicky orientované výzkumy (např. rozdělení Evropy na kraje pivařské a vinařské se do značné míry překrývá s dělením na oblasti spíše katolické a spíše protestantské).

A co u nás?

Pivo podle všeho konzumovali už staří Slované a tuto znalost si s sebou přinesli i při stěhování na naše území. Prudký rozvoj českého pivovarnictví nastal ve 13. století v době zakládání měst, po roce 1295 začíná vaření piva ve městě, které je dnes téměř synonymem pro pěnivý mok - v Plzni. O pivu, jeho přípravě a účincích, se začínají zmiňovat i první odborné práce, k nimž patří např. dílo Tadeáše Hájka z Hájku.

Středověké pivo bylo jiné

Středověké pivo se ovšem od dnešního pořád dost podstatně lišilo. Zpočátku se jednalo o poměrně řídkou, jen málo prokvašenou kaši. Nepovažovalo se za nápoj, ale spíše za pokrm (řada lidí má ovšem podobné stravovací zvyklosti i dnes :-)). Nejlevnější bylo tzv. pivo bílé, k jehož přípravě se navíc nepoužíval slad z ječmene, ale z pšenice. Se zkvalitňováním připravovaného piva ovšem vzrůstal význam ječmene. Anály pivovaru v Lounech uvádějí, že zatímco roku 1581 se ještě 55% piva připravovalo z pšenice, roku 1609 už z 92% jasně převládal ječmen. O významu piva svědčí i skutečnost, že se v 16. století dostalo i do české vysoké politiky. Konkrétně se jednalo o právo pivo vařit, kterážto výsada patřila tradičně městům. Svatováclavská smlouva, jež za vlády Vladislava Jagelonského celý spor uzavřela, dovolila i šlechtě zakládat na svých panstvích vlastní pivovary.